Znásilnění a jak se s ním vyrovnat

Znásilnění – slovo, které v sobě ukrývá spoustu bolesti. Kromě toho, že je znásilnění většinou spojeno s fyzickým napadením, jde o velmi brutální útok na psychiku oběti. V dnešním článku se podíváme blíže na to, co se pod tímto pojmem skrývá, proč k němu dochází, pokusíme se vyvrátit i dnes přetrvávající domněnky, kterými je znásilnění opředeno a mnoho dalšího.

Víte, že…?

- Do roku 1950 se místo termínu znásilnění, používalo označení násilné smilstvo a nespadalo zde jakékoliv násilí v rámci pohlavního styku s manželkou.

 

- Až do roku 2001 bylo znásilnění jako trestní čin klasifikováno jen v případě, kdy napadenou byla žena a proběhl „klasický“ pohlavní styk. Pokud se jednalo o vynucení análního či orálního sexu, bylo toto zákonem označeno jako omezování osobní svobody. Po roce 2001 došlo k úpravě zákona a od této doby můžeme za znásilnění označit jakoukoliv sexuální praktiku bez ohledu na to, zda byla spáchána na ženě, muži, šlo o heterosexuální či homosexuální styk apod. Dokonce zde spadá i jakákoliv sexuální aktivita s nezletilou osobou – a pozor, v tomto případě nezáleží na tom, zda byl pohlavní styk dobrovolný či nucený.

- Podle statistik se jedná o nejméně hlášené násilné činy, přestože v realitě ke znásilnění dochází opravdu často. Více než 90 % znásilněných nikdy nesebere odvahu tento čin ohlásit na policii.

- Cca 25 % žen se za život stane obětí znásilnění, některé i vícekrát než jednou.

- Nejvíce násilníků pochází z blízkého okolí oběti (rodina, sousedé, spolupracovníci). Zarážející je číslo, které procentuálně udává, kolik žen znásilněných partnerem či manželem toto napadení neohlásí – až 97 %. Zde si však musíme dát pozor, abychom nezaměnili znásilnění za sexuální zneužívání. Hlavní rozdíl je v tom, že při sexuálním zneužívání nejste schopni se bránit a útoky se pořád dokola opakují a gradují. Oproti tomu znásilnění ze strany partnera bývá činem nárazovým.

Tolik k číslům a zajímavostem. Nyní se zaměříme zodpovězení jedné z nejčastějších otázek: Proč ke znásilnění dochází? Přímá a přesná odpověď bohužel neexistuje. Ani odborníci nedokáží určit hlavní motiv, který vede násilníka k tomuto činu. Roli zde hraje mnoho faktorů, zejména celková osobnost a psychické problémy násilníka, dále pak rodinné a sociální prostředí ve kterém vyrůstal a mnoho dalšího. Světová zdravotnická organizace uvádí, že pachatele často motivuje ideologie v mužské sexuální oprávnění, víra v rodinnou čest a sexuální čistotu či nízké právní sankce za spáchání tohoto trestného činu.

Znásilnění je už odpradávna opředeno velkým množstvím mýtů a domněnek. Mnoho z nich bohužel přetrvává dodnes, proto se nyní zaměříme na ty nejčastější a pokusíme se je uvést na pravou míru.

Mýtus č. 1: Oběť útočníka nezná. Znásilnění si často spojujeme s vidinou přepadení v parku či na jiném odlehlém a neosvětleném místě, kdy na nás najednou někdo neznámý vyskočí ze stínu. Alarmujícím faktem však zůstává, že nejvíce případů znásilnění je z režie blízké osoby (partner, kamarád, soused, spolupracovník), a v mnoha případech se nejedná o neplánovaný útok, nýbrž si pachatel svou oběť předem vyhlédne.

Mýtus č. 2: Při znásilnění jde jen o sex. Pohlavní akt je však pouze prostředkem, kterým útočník ukájí své potřeby, zejména touhu po nadřazenosti a moci, sadistické sklony apod.

Mýtus č. 3: Znásilnění není drama. Často slýchám, že by ženy měly znásilnění chápat jako ne moc vydařený pohlavní styk, a tak že na něj brzy zapomenou. To se snadno řekne, protože okolí si většinou neuvědomuje, o jak silný a traumatizující zážitek se jedná. Znásilnění zanechává doživotní stopy na psychice oběti.

Mýtus č. 4: Při znásilnění trpí pouze tělo. Některé oběti znásilnění vypovídají, že jakmile zjistily, že nemají šanci se násilníkovi ubránit, jejich mysl jako by rezignovala a pomyslně se odpoutala od těla. Problém je v tom, že v budoucnu začnou své tělo nenávidět, vidí v něm totiž příčinu všeho zla a bolesti.

Mýtus č. 5: Znásilnění není plánované. Opak je pravdou, útočník si oběť ve většině případů předem vyhlédne a pozoruje ji. Pak jen využije nejlepšího momentu překvapení.

Můžeme znásilnění předcházet?

Nějaká účinná a stoprocentní ochrana před znásilněním neexistuje. Každopádně není na škodu vyhýbat se opuštěným místům po setmění, nosit u sebe pepřový sprej, či se naučit základy sebeobrany. A ne nadarmo se říká, že nejlepší obranou je útěk.

Jaké psychické dopady má znásilnění a jak se s ním vyrovnat?

Po znásilnění se vám život obrátí zcela naruby. Bolí to, a nejen fyzicky. Mnoho žen má tendence tuto chvíli hrůzy co nejvíce popírat, tvářit se, že se nic nestalo a co nejdříve se vrátit do zajetých kolejí. Ale věřte mi, dřít si kůži pod horkou sprchou může očistit tělo jen navenek, v duši zůstanou hluboké šrámy. Jistě, život jde dál, ale v nestřežené chvíli vás zas a znovu zachvátí pocit paniky, studu, zhnusení, deprese, v noci vás budou pronásledovat noční můry

Proto rozhodně doporučujeme obětem znásilnění vyhledat pomoc psychologa. Není třeba se za cokoli stydět, uvidíte, že jakmile se se vším svěříte, uleví se vám. Pod vedením psychologa se naučíte vyrovnat s důsledky znásilnění, od nočních můr po posttraumatickou stresovou poruchu, začnete znovu správně nahlížet na své tělo, získáte ztracené sebevědomí a mnoho dalšího.

Mimo jiné je také vhodné a velmi žádoucí nahlásit celou věc policii, a to co nejdříve. Chápeme, že není příjemné zamířit rovnou na policejní stanici, ale v případě, kdy budou mít policisté k dispozici vzorek DNA je velmi pravděpodobné, že pachatele vypátrají a dostane se mu zaslouženého trestu. Nemusíte mít obavy, že byste musela jednat s mužem, policie se vám bude snažit celou situaci co nejvíce ulehčit a je samozřejmostí, že si můžete vyžádat k jednání ženu.

Stát se obětí znásilnění je velmi traumatizující, nebuďte na to sami.

 

Log in to comment