Tento název již každý z nás pravděpodobně někdy ve svém životě zaslechl. Ne každý si ovšem dokáže představit, co vše tato porucha obnáší a co vše jí může způsobovat. Na rozdíl od jiných psychiatrických poruch, se totiž tato porucha může týkat každého z nás, neboť nikdo z nás neví, jaká událost nás v životě potká a jak budeme schopni ji unést.

Dopravní nehody jsou v dnešní době na denním pořádku, časté jsou také násilné přepadení, vykradení bytu či domu a v poslední době (ačkoliv ne v naší zemi) se rozšiřují teroristické útoky, které vždy ovlivní mnoho lidí. Ne každý je schopný tak silné a ohrožující zážitky vstřebat a vyrovnat se s nimi. Mnohdy se oběti různých trestných činů či neštěstí bojí přiznat, že situaci nezvládají a trápí se různými problémy spojenými s prožitou událostí, místo aby se pokusily své city a prožívání zvládnout za pomoci odborníka. Jaké jsou příznaky posttraumatické stresové poruchy? A co se s tím dá dělat?

Tato porucha (zkráceně PTSD z anglické post-traumatic stress disorder) zpočátku byla pozorována především u válečných veteránů, později se ukázalo, že příznaky, které byly diagnostikovány u lidí, kteří zažili válku, se mohou objevovat i u obyčejných lidí, kteří zažili nějakou velmi silně stresující událost. PTSD bylo dříve v angličtině také označováno jako post-Vietnam syndrome, post-rape syndrom apod. dle události, kterou si člověk prošel. Nakonec byly všechny tyto názvy shrnuty pod pojem Posttraumatická stresová porucha.

PTSD je popsána jako „opožděná nebo protrahovaná odpověď na stresovou událost nebo situaci mimořádně ohrožující nebo katastrofické povahy“. V Mezinárodní klasifikaci nemocíse ovšem nezmiňují o další možnosti, a to že PTSD může také plynule navazovat na akutní stresovou reakci. Příznaky této poruchy jsou různé. Stejně jako u Akutní stresové poruchy je důležitým diagnostickým prvkem existence mimořádné situace, kterou jedinec zažil nebo jí byl svědkem a byl přitom ohrožován na životě či na zdraví. Dalším diagnostickým kritériem je znovuprožívání děsivého prožitku například ve snech, tzv. flashbacích nebo v hrách u dětí. Jedinec se vyhýbá jakékoliv připomínce události, která byla pro něj tak traumatizující a neustále je „ve střehu“ což může způsobovat potíže se spánkem, náhlé výbuchy hněvu, potíže s koncentrací atd.

Poruchu rozdělujeme na akutní (pokud příznaky trvají méně než 3 měsíce), na chronickou (příznak trvají déle než 3 měsíce) a s opožděným nástupem (pokud se příznaky projeví až 6 měsíců po traumatické situaci). Další rozdělení je na A a B verzi. Verze A je více afektivní, jedinec je spíše útočný, hypervigilní, podrážděný atd. u verze B je tomu naopak. Jedinec je spíše unavený, uzavírá se do sebe, omezuje kontakty s lidmi a často bývá u těchto lidí zaměňováno PTSD se syndromem únavy.

Vzniku postrataumatické stresové poruchy lze v mnohých případech zabránit

Někdy stačí jen vlídné zacházení s obětí, které ani nemusí poskytnout odborník. Vhodné je také citlivé chování k oběti obzvláště v tzv. „postviktimizačních úsecích“ kdy je oběť ještě stále psychicky zranitelná. Dobré by tedy například mohlo být dočasné odložení výslechu, vlídný přístup záchranářů či uchránit oběť před setkáním s novináři.

U koho bychom si měli dávat větší pozor na sledované příznaky uvedené výše?

Některé výzkumy ukazují, že ženy jsou dvakrát více náchylnější k PTSD než muži a to i přesto, že muži jsou většinou více vystaveni potenciálně rizikovým situacím (kromě případů znásilnění) než ženy. Další výzkumy ukazují, že stejně jako u jiných psychiatrických onemocnění, je velká pravděpodobnost, že i lidé, kteří jsou diagnostikování s PTSD byli již dříve diagnostikování s jinou psychiatrickou poruchou. Nejčastěji to bývají deprese, závislosti či úzkostné poruchy.

Autor: Magazín o zdraví, nemocech, hubnutí, dietě, bylinkách a diskuzní forum